E15.cz 01.02.2023 – celý komentář také na webu zde. Autorem je Petr Musil, člen NRR.
Měnová krize v květnu 1997 znamenala jeden z největších hospodářských otřesů v historii samostatné České republiky. Měla řadu příčin a byla vyústěním prohlubující se vnitřní a vnější nerovnováhy české ekonomiky. V mnoha okolnostech najdeme paralely se současností. Schodek běžného účtu platební bilance České republiky dosáhl od ledna do listopadu loňského roku 372,3 miliardy korun. V poměru k hrubému domácímu produktu se blíží hranici šesti procent.
Srovnatelně hluboký deficit jsme tu měli naposledy v letech 1996 a 1997. Tedy v období, kdy bylo zaděláváno, a nakonec i došlo na měnovou krizi. Tehdy stejně jako dnes Česko čelilo učebnicovému problému dvojitého deficitu. Rozdíl je snad jen v tom, že současný schodek veřejných rozpočtů je skoro dvakrát hlubší než před 26 lety. A že drtivá většina jde na vrub rozpočtu státnímu. Velmi podobně se vyvíjí nerovnováha vnější. Schodek běžného účtu platební bilance je z velké části zapříčiněn zhoršením obchodní bilance, která za leden až listopad loňského roku vykázala schodek takřka 123 miliard korun.
Přitom ještě v roce 2021 byla přebytková v objemu přes 73 miliard. Zahraniční obchod jako celek (zboží i služby dohromady) předloni skončil přebytkem přes 183 miliard korun, za loňských jedenáct měsíců je v minusu 21,3 miliardy. Během jediného roku tedy zhoršení o více než 200 miliard korun. Nabízí se sice vysvětlení, že Česko bylo odkázáno na dovoz drahého zemního plynu, jenže obrat exportní ekonomiky v importní nastal již v průběhu roku 2021.
Stav běžného účtu ještě zhoršil zesílený odliv prvotních důchodů. Zatímco za celý rok 2021 byla jejich bilance schodková v objemu necelých 204 miliard korun, za prvních jedenáct měsíců roku 2022 se čistý odliv zvýšil na bezmála 315 miliard. V neposlední řadě nelze vynechat vliv české měny. A ani zde nenajdeme mezi současností a přes čtvrtstoletí vzdálenou minulostí velké rozdíly. Až do května 1997 v Česku panoval režim fixního nominálního kurzu s fluktuačním pásmem v rozpětí ±7,5 procenta.
Takový kurzový režim byl na počátku 90. let dobrým sluhou – pomáhal snižovat domácí inflaci, která byla výrazně vyšší než v zemích, na jejichž měny byla koruna navázána. Postupem času se ale účinný protiinflační nástroj změnil ve zlého pána. Právě kvůli obřímu inflačnímu diferenciálu reálný kurz koruny soustavně sílil. Silnější koruna šla ruku v ruce s prohlubováním obchodního schodku a celého běžného účtu platební bilance. Dnes se nacházíme v téměř totožné pozici.
Reálný efektivní kurz koruny během loňského roku zpevnil asi o 9,5 procenta, jak vyplývá z odhadu České bankovní asociace. Od roku 2019 koruna reálně zpevnila bezmála o pětinu. Je tedy otázkou, zda nominální kurz koruny má vůbec ještě prostor k dalšímu posilování bez dopingu České národní banky. Obzvláště ve chvíli, kdy je vůči euru nejsilnější za posledních 14 let. Rozhodně nechci strašit novou měnovou krizí.
Uvědomme si však, že k vnitřní nerovnováze české ekonomiky projevující se setrvalými schodky veřejných rozpočtů, vysátým trhem práce a jednou z nejvyšších inflací v Evropské unii se přidala nerovnováha vnější. A že slova z úst některých předních ekonomů o nutnosti mít silnou korunu, protože jen tak dokážeme inflaci zkrotit, nemusejí padat na úrodnou půdu. Doufejme tedy, že ze strany investorů nepřijde podobný test pevnosti české měny (a objemnosti devizových rezerv ČNB) jako v květnu 1997. To by byla velká rána i pro veřejné finance.