Studie „Význam dluhové brzdy pro českou ekonomiku“ nejprve představuje historii zavedení fiskálních pravidel do českého právního rámce. Zákon o rozpočtové odpovědnosti obsahuje dvě základní fiskální pravidla, resp. pojistky, které mají zajistit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. První pravidlo strukturálního deficitu v maximální výši 1 % HDP rozvolnila minulá vláda hned dvakrát – v dubnu a v prosinci 2020. Kvůli rychle rostoucímu zadlužení není nereálná hrozba, že by se během dalších let mohla při další hospodářské poruše otevřít debata i o rozvolnění pravidla druhého, tedy tzv. dluhové brzdy, která je nastavena na 55 % HDP.
Studie demonstruje prostřednictvím reálných scénářů vliv růstu zadlužení na vývoj dluhové služby, tedy výše úroků, které stát platí za státní dluh. Tyto scénáře nebyly vybrány náhodně, ale vycházely z minulé i současné reality.
Výše úroků závisí při jinak stejných podmínkách hospodářského vývoje na výši zadlužení a úrokových sazeb. Zadlužení ČR přitom stouplo za dva roky o 826 mld. Kč a zvyšuje se rovněž úroková míra, kterou stát platí za svůj dluh. Rozdíly v nákladech na obsluhu dluhu by při současné výší zadluženosti ve srovnání se situací, kdy by zadlužení stouplo na 60 % a výše, každoročně zatížily mandatorní výdaje státu v řádu desítek miliard korun. Právě tímto způsobem může dluhová služba odčerpat prostředky na investice potřebné k modernizaci infrastruktury země nebo zachování dostatečných náhradových poměrů budoucích důchodců. Vzestup dluhové služby je tak dalším protiargumentem názorů, že v ČR díky relativně nízké zadluženosti vzniká prostor pro další růst zadlužení.
Čím vyšší je úroveň veřejného zadlužení, tím obtížnější je jeho následná konsolidace, protože vyšší dluhová služba automaticky ubírá prostor veškerým jiným výdajům. Studie tak dokládá, proč se má fiskální politika přizpůsobovat fiskálním pravidlům a nikoli tato pravidla ohýbat při první hospodářské poruše.
Celou studii si můžete přečíst zde.