Seznamzpravy.cz, 7.6.2024 – komentář Daniela Bárty, ekonomického analytika NRR. Celý komentář najdete také na webu seznamzpravy.cz
—
Proč vyšší daň z nemovitosti vzbudila rozruch? Vždyť na jiných daních platíme mnohem více. Jsme totiž mnohem citlivější na pohled, jak nám peníze reálně odplouvají, píše v komentáři analytik Národní rozpočtové rady Daniel Bárta.
„Co je vidět a co není vidět?“ Tak zní název eseje francouzského ekonoma z první poloviny 19. století Frederica Bastiata. S dovolením si tuto větu vypůjčím, protože snad nic nevystihuje současnou debatu o daních v Česku lépe. Ačkoliv všichni platíme obrovské daně z naší vlastní práce, tyto daně nejsou tolik vidět, a proto nejsou předmětem tak vášnivých debat. Naopak marginální daně, které ale vidět jsou, zabírají nesmyslně velký prostor ve veřejných diskuzích. Narážím samozřejmě hlavně na daň z nemovitosti.
V čem spočívá daňová iluze? Pokud je nám nějaká daň strhávána jakousi neviditelnou rukou, nevnímáme ji, neřešíme ji. Typickým příkladem jsou daně z práce. Vnímáme jen, kolik peněz nám v rámci výplaty čisté mzdy cinknulo na bankovním účtu. Kdybychom si uvědomili, jak velké daně jsme v tom samém okamžiku státu zaplatili, mnoho lidí by šlo do kolen. Zaměstnanec s průměrnou hrubou měsíční odměnou za práci pobírá v Česku čistou mzdu okolo 35 tisíc korun. Tento zaměstnanec každý měsíc zaplatí na daních z práce, včetně sociálního a zdravotního, přes devět tisíc korun a jeho zaměstnavatel dalších 15 tisíc korun. 24 tisíc korun. Opakuji. Měsíčně! Ročně se tak na daních z práce průměrného zaměstnance vybere zhruba 300 tisíc korun. Daň z nemovitosti okolo tisícikoruny ročně pak působí oproti daňovému zatížení práce až úsměvně.
A pak přišel konsolidační balíček, který zvýšil ony daně z práce i onu daň z nemovitosti. O kterém navýšení že jste to zatím neslyšeli, zatímco to druhé plní stránky snad všech médií a sociální sítě? Očekával jsem, že pokud se lidé v této zemi budou bouřit proti jednomu jedinému opatření v rámci konsolidačního balíčku, pak jím bude dodatečné zdanění všech zaměstnanců o 0,6 % z hrubé mzdy skrze zvýšení sociální daně. Výše zmíněný průměrný zaměstnanec platí od letoška na daních z práce o 265 korun měsíčně více – nově tak zaplatí státu dodatečné tři tisíce korun ročně navíc.
Proč toto opatření nebudí pozornost médií? Jak je možné, že proti této dani nikdo neprotestuje na sociálních sítích? Jak to, že většinová populace se vlastně ani neozvala? Asi z části chápe, že státní rozpočet musel i v daních zatáhnout za záchrannou brzdu. Ale určitě i proto, že daň není vidět.
O to více mě pak udivují debaty o údajné „daňové lavině“ skrze navýšení daně z nemovitosti. Její velikost je oproti daním, které platíme a které nejsou vidět, zanedbatelná. Pokud jste ještě minulý rok platili na dani tisíc korun ročně a nyní platíte dva tisíce korun ročně, došlo ke zvýšení o 83 korun měsíčně! To je hlavní daňové téma? To je daň, jež si zaslouží nejvíce pozornosti? Rozhodně ne. Dodejme zároveň, že výše daně z nemovitosti u obytných staveb se neměnila od roku 2010. Tisícikoruna v roce 2010 má dnes reálnou hodnotu 620 korun. Část zvýšení tak navíc jen dorovnala reálnou hodnotu daně zpět na úroveň z před deseti let.
V Česku zkrátka řádí daňová iluze – daně, které jsou nám někde někým strhávány, vůbec nevnímáme. Daně placené ze mzdy formou srážky nám tak v podstatě nevadí. Naopak u daní, kde musíme udělat aktivní krok (otevřít účet a peníze poslat), to nám ze samotné podstaty vadí, i kdyby se mělo jednat o sebemenší částku.
Po Bastiatovi tak nastupuje psycholog Daniel Kahneman, který popisoval způsob přemýšlení o zisku a ztrátě a tedy druhý argument, proč je daň z nemovitosti v Česku vnímána silně negativně. Společnosti s averzí k riziku vnímají velmi negativně daně „stavové“ (ty vnímají jako snižování hodnoty již nabytého majetku) a mnohem raději tak strpí daně „tokové“ (odkloňování části současných i budoucích toků příjmů směrem k příjemci).
Rozhodně nepatřím do tábora ekonomů, kteří chtějí obyvatelstvo poučovat, že má něco vydržet, že rozpočet peníze potřebuje a že situace je těžká. Spíše naopak. Jestli tu totiž je evidentní příklad poraženého energetické a inflační krize, pak je tím právě zaměstnanec. Zatímco reálné zisky firem napříč odvětvími atakují v posledních dvou letech maxima, reálné mzdy zažily jeden největších poklesů napříč zeměmi EU a OECD. Česko navíc neroste, přestože růst samozřejmě potřebuje.
Pokud bych měl vypíchnout jediný poznatek z daňové teorie, na kterém se ekonomové vždy shodovali, pak ten, že zatímco zdanění ekonomické aktivity (skrze pojistné či daň z příjmů) má negativní dopady na hospodářský růst, daně z nemovitosti jej nemají. Protestování proti vyšší dani z nemovitosti je opravdu pláčem na špatném hrobě. Je jen stromem, pro který nevidíme les.