Při ročním rozpočtu zhruba 14 miliard korun zaměstnává Akademie věd 13 procent všech vědeckých pracovníků v Česku, ale produkuje více než čtvrtinu všech hodnocených výsledků ve vědě a výzkumu. A protože zhruba třetinu uvedených zdrojů získává tato významná vědecká instituce přímo ze státního rozpočtu, byly veřejné peníze jedním z hlavních témat setkání členů Národní rozpočtové rady se zástupci vedení AV ČR.
Předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová v úvodu diskuse upozornila na to, že ačkoli má příští rok její instituce s téměř devíti tisíci zaměstnanci obdržet ze státního rozpočtu poprvé v historii více než šest miliard korun, teprve v uplynulém roce se v tomto ohledu dostala na úroveň krizového roku 2009. A jelikož mezitím v ekonomice rychle rostly mzdy, musí se Akademie věd potýkat s odlivem mozků, o které soupeří nejen na českém trhu práce, ale jak je ve vědě obvyklé, dokonce na trhu celosvětovém. Zažímalová zároveň zdůraznila, že úroveň základního institucionálního financování Akademie věd je v porovnání s mezinárodním standardem extrémně nízká (aktuálně 37 procent). Například německá Společnost Maxe Plancka, která se věnuje základnímu výzkumu, získává formou institucionální podpory asi 80 procent svého rozpočtu a Helmholtzovo společenství, které se na aplikovaném výzkumu podílí obdobně jako Akademie věd, získává přímou institucionální podporou zhruba 70 procent svého rozpočtu.
Zástupci Akademie věd během diskuze popsali další skutečnost, která jim z jejich pohledu komplikuje koncepční vědeckou práci. V důsledku extrémně nízké institucionální podpory se totiž musí vědecká pracoviště a výzkumné týmy až příliš spoléhat na granty, jež jsou jednak časově omezené a jednak není jejich přidělení nikdy jisté. Akademická pracoviště proto nemohou vstupovat do dlouhodobých projektů či navazovat trvalejší mezinárodní spolupráce v takové míře, v jaké by mohla a chtěla. Akademie věd by si tudíž přála zvýšit podíl institucionální podpory tak, aby v delším časovém horizontu dosáhla úrovně 70 procent výdajů Akademie věd (a veřejných vysokých škol) na výzkum a vývoj, a to v souladu s Prohlášením o stabilizaci systému VaVaI v ČR z května minulého roku, současně však při zachování stávajícího objemu účelové podpory. „Grantové financování nezpochybňujeme, funguje všude ve světě, ale mělo být jít jen o doplněk k institucionálnímu základu,“ uvedla předsedkyně Akademie věd.
Zástupci Akademie zároveň upozornili na problém finanční udržitelnosti projektů ze strukturálních fondů Evropské unie po skončení programového období. Například při budování vědecko-výzkumných a inovačních center, kde je počáteční investice pokryta z větší části evropskými fondy, vzniká otázka, z čeho a jak financovat jejich provoz, pokud si na něj sama nevydělají. Problémem může být i to, jak udržet na těchto pracovištích špičkové vědce a rozšířit účast zahraničních odborníků. V uvedených souvislostech se tak z pohledu Akademie věd jeví zcela klíčovou otázka garantované institucionální podpory vybraných center, která dlouhodobě prokazují špičkovou výkonnost, a to tak, aby byl zajištěn jejich dlouhodobý provoz včetně nezbytné obnovy. Má-li však být plně využit jejich potenciál, nelze zároveň připustit destabilizaci jejich „mateřských“ výzkumných organizací.
Členové Národní rozpočtové rady následně otevřeli téma, které bývá v souvislosti s prostředky vynakládanými na vědu často skloňováno, a tím je efektivita. Zástupci obou institucí se shodli, že česká vědecká pracoviště, jež nemají dostatečnou kvalitu a efektivitu, by neměla být z veřejných peněz podporována. Klíčový je však v tomto ohledu systém hodnocení, jenž by měl doznat změn tak, aby odpovídal zavedeným mezinárodním standardům a nebyl pouze formální. Zároveň bylo dosaženo konsensu v tom, že důraz na kvalitu hodnocení je klíčový, protože zlepší a zpřehlední kontrolu toho, jak efektivně jsou veřejné prostředky opravdu využívány. V této souvislosti vzroste význam postupného zavádění Metodiky 17+, jako jednoho z nástrojů pro hodnocení kvality a výkonnosti vědeckých pracovišť.
Při debatě o tom, jak nalákat do vědy a výzkumu více soukromých peněz, zaznělo, že v oborech, které jsou s výzkumem nejvíce spjaté (farmacie, chemie, automobilový průmysl atd.), jsou velké podniky převážně v zahraničním vlastnictví. Výzkum se tak často odehrává za hranicemi. Podle člena Národní rozpočtové rady Jana Pavla, by v tomto ohledu mohly pomoci daňové pobídky, spíše než přímé dotace. „Mohlo by se například jednat o vracení části nákladů u již úspěšných projektů formou daňové slevy, čímž by odpadlo rozhodování od stolu, které je u dotací nutné provést ještě před tím, než projekt přinese první výsledky,“ říká Pavel. V následné neformální diskusi také zaznělo, že dalším možným řešením by mohlo být zřízení Českého inovačního fondu, který by systematicky podporoval kvalitní výzkumné projekty s aplikačním potenciálem.
Stejně jako v debatě členů Národní rozpočtové rady se zástupci Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, byla i na setkání s vědci tématem nadměrná a stále rostoucí administrativní zátěž, která klade nároky nejen na čas, ale také na finanční prostředky. Pokud by se podařilo navýšit institucionální financování Akademie věd tak, aby mohla rozhodovat o alokaci většího množství finančních prostředků mezi své ústavy volněji, byrokracie by podle názoru jejích zástupců jistě ubylo.
Obrázek 1: Rozpočtová kapitola Akademie věd v letech 2009 až 2021
Zdroj: Akademie věd ČR