Reflex, 12.09.2024 – rozhovor s Mojmírem Hamplem, předsedy NRR, str. 12 a 13.
Fialova vláda může být tou první, která po konsolidačním balíčku nepadla a nebyly předčasné volby, říká k diskusi nad rozpočtem PŘEDSEDA NÁRODNÍ ROZPOČTOVÉ RADY Mojmír Hampl.
Návrh rozpočtu na příští rok se setkal s ostrou kritikou kvůli výši schodku a nízkému snižování deficitu. Vy jste býval dost kritický, ale nyní vystupujete smířlivěji. Čím to je?
Schodek bych rád viděl samozřejmě mnohem nižší. Ale zaznamenal jsem i kritiku, že v řadě položek je málo peněz a mělo by se tam přidávat. Shodou okolností jsem nicméně nezaznamenal žádný typ argumentace, že by se měly zvýšit daně. A v tomhle žijeme pořád. Rámuje to vlastně celou debatu o rozpočtu, takže to, co cítím, není smířlivost. Já bych řekl, že to je prostě respektování toho, co říká upravený zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. V roce 2022 a pak částečně 2023 jsme měli velkou rozepři s ministerstvem financí ohledně toho, jaké strukturální saldo, tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji bez vlivu hospodářského růstu či poklesu, je maximálně přípustné podle platného zákona.
Ten zákon byl ale tehdy zrušen.
V covidu byla pravidla rozpočtové odpovědnosti nejdřív změkčena, pak úplně vypnuta. To se stalo nejenom u nás, ale v celé EU. My jsme potom hledali cestu nazpátek k zdravému hospodaření. A já oceňuji, že tato vláda skutečně vytvořila a do zákona prosadila konkrétní čísla maximálních deficitů pro příští roky. Shodou okolností tohle opatření vůbec nikdo nerozporoval v celé debatě o konsolidačním balíčku, což mě dost překvapilo, protože jde o čísla, která zavazují i budoucí vlády. A to, co říkám, a vy to berete jako smířlivost, je, že ten rozpočet je v mezích čísel, jež byla schválena do zákona. Neznamená to, že budeme mít příští rok zdravé veřejné finance, ale ten rozpočet je v mezích zákonem nakreslené dráhy. A pokud budeme tu dráhu dál držet, tak máme šanci za nějakou dobu ty zdravé veřejné finance mít, což je mnohem lepší než nic, byť je to horší než ideál.
V roce 2022 jsme se hodně bavili o tom, že Česko je černá ovce, má nejhorší rozpočet v EU a hodlá ho také napravovat nejpomaleji v celé Evropě. Ale nyní patříme mezi ty lepší.
Vracíme se k rozpočtové rovnováze s velkým úsilím a vlastně vizuálně nepěkně. Ale konsolidace nikdy nevypadá pěkně. To je prostě strašně klopotný, nepříjemný, bolestný a mediálně nedobře vypadající proces. Já jsem ještě neviděl na světě žádnou konsolidaci, která proběhne tak, že všichni se sejdou na pódiu, usmívají se, bouchají šampaňské a říkají: Teď snížíme deficity. Za minulé roky jsme ale předvedli aspoň nějaké úsilí, jež poprvé přináší výsledky v tom, že jsme se oddělili od zbytku Visegrádu a jsme jediná země z téhle skupiny, která není na trestné lavici v proceduře nadměrného deficitu v EU. Jinak jsou tam všichni. Polsko, Maďarsko, Slovensko. Jsou tam všichni tradiční hříšníci Itálie, Belgie, Francie. Myslím si, že poslední tři roky ukazují, že konzervativní Češi jsou pořád ještě schopni na poslední chvíli aspoň trošku šlápnout na brzdu. I když už ne zatáhnout za ruční. To už neumíme jako v minulosti, když vznikaly Klausovy balíčky v letech 1997, 1998, Topolánkův batoh v roce 2007 nebo Nečasovy a Kalouskovy škrty potom. To bylo ostré tahání za ruční brzdu, které už současná společnost nezvládá a není pro ni přijatelné.
Takže přece jen smířlivost.
Ale to není smířlivost, prostě je to geopolitický pohled, protože musím sledovat i zbytek světa a rád bych viděl, jestli někde existuje nějaká alternativa. Někdo, kdo by přišel a říkal: Já to teď tímto a tímto způsobem na příjmech a výdajích udělám rychleji a politicky to prosadím. Ne ekonomicky. To já vám nakreslím během pěti minut. Ale musíte to prosadit.
V aktuálním stanovisku k rozpočtu upozorňujete, že podle zákona, o němž jste hovořil, bude třeba škrtnout nebo zvýšit daně příští rok o nějakých čtyřicet miliard. Je to tak?
Je to tak, jak říkáte.
To mně připadá jako fantazie v situaci, kdy dneska vám pan ministr Stanjura už veřejně slibuje, že z naplánovaného čtyřprocentního růstu státních platů bude nakonec osm procent, takže místo 11 miliard to bude stát 22 nebo možná 25.
Já to beru tak, že jde o čísla daná zákonem. Kdyby je někdo nechtěl dodržovat, už to není o debatě s Národní rozpočtovou radou. Vláda by musela v legislativním procesu změnit ta čísla. Přijít a říct: já v časech, kdy není žádný covid, žádná energetická krize, žádná extrémní inflace, chci uvolnit zákonná pravidla. Proto jsem rád, že tam ta čísla jsou. A my jsme to v tom konsolidačním balíčku velmi přivítali. Přestože jsme, jak jsem pochopil, byli jedni z mála, kteří si všimli, že to tam je.
Loni jsme poslouchali sliby o snížení počtu státních zaměstnanců, a zase nic. Nově má naskočit dalších dvanáct stovek lidí. Jak se na to díváte?
Je to prostě nepřekonatelná politická bariéra. Vývoj počtu zaměstnanců je ale velmi nerovnoměrný. Mezi resorty jsou takové, kde se na to tlačí, jako je zdravotnictví nebo finance. A resorty, kde se na to netlačí, nebo naopak pokračuje expanze, jako bylo dlouho školství.
To se zdá úplně neřešitelné. Myslíte, že se to může změnit?
Jestli k tomu mám mít cynickou poznámku, tak vám řeknu, že ve všech debatách, které jsem zažil, všichni řeknou, že je potřeba rušit úředníky. A všichni tihle radikálové se okamžitě zastaví, když jim řeknu: Ale nejvíc zaměstnanců má školství a zdravotnictví. A začnou se ošívat. Všichni říkají, ať se stát zmenšuje, ale ať se to netýká mé obce, policejní stanice nebo školy a už vůbec mé lokální nemocnice. Tohle já beru jako politickou realitu České republiky.
Myslíte, že je to politicky nezlomitelné?
Řekněme si upřímně, že jestli tento konsolidační balíček s touto vládou doběhne do konce do října příštího roku, tak to bude první konsolidační balíček v dějinách České republiky po roce 1993, který ve svém důsledku nevedl k pádu vlády a předčasným volbám, jak se stalo Klausovi, Topolánkovi i Nečasovi.
Tématem pro snižování deficitu je i hospodaření samosprávných celků, obcí a krajů, jež hromadí obří přebytky, zatímco stát má deficit. Co se s tím dá dělat?
Letos mají zatím přebytek 82 miliard.
Kumulovaně budou mít na účtech někdy v příštím roce půl biliónu. Není to absurdní?
Je to důsledkem nekonečného procesu postupné komunalizace centrální politiky, jenž tady pokračuje prostě řadu let. Starostové jsou v součtu naprosto nejsilnější nátlaková skupina. Silnější než kdokoliv jiný, což je vidět v tom, jak se upravuje rozpočtově určení daní stále v jejich prospěch. To není o tom, kde kdo demonstruje na náměstí. To je prostě o tom, co se reálně děje a co vidíte na úrovni Poslanecké sněmovny či Senátu. Vede to k tomu, že systém, který jsme si sami vytvořili v devadesátkách, vedl k nekonečnému buněčnému dělení obcí. Mimochodem to byl jeden ze způsobů, jak vyjádřit nově nabytou svobodu. Každý má právo si udělat svoji vlastní obec, už nebudou žádné střediskové obce, co tady měl bolševik. A tohle je bez nějaké revoluce vlastně nezměnitelné.
Je to nepředstavitelně drahé, šedesát tisíc volených politiků a každý by znásoboval počet služeb. Protože už mám obec, tak tam chci mít všechno. Schytáváme za to hejty, ale aspoň se to téma otevřelo. Protože do chvíle, než jsme s ním přišli jako NERV, tak se vlastně vůbec neřešilo, že máme extrémně fragmentovanou, extrémně rozdrobenou, a tím pádem extrémně drahou správu země a ta vede ke všem problémům. To znamená, že nemůžete zrušit poštovní úřad, nemůžete sloučit školy, nemůžete vůbec nic dělat s nemocnicemi atd. A na jedné straně si půjčujete peníze za drahý úrok, dáváte je obcím a ty je za malý úrok ukládají do banky. Alespoň tohle bychom mohli změnit a obecní peníze ukládat v ČNB na účtu státní pokladny. Byly by stále obcí, ale stát by je mohl dočasně využívat a ušetřit na vydávání dluhopisů.