Ve Zprávě o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí (dále jen „Zpráva“) z července 2021 jsme se v šesté kapitole věnovali sestavování mezigeneračních účtů. Ty slouží k vyčíslení úrovně mezigenerační solidarity, tedy k posouzení toho, kolik jednotlivé generace do veřejných rozpočtů přispívají a naopak, kolik z nich dostanou. Jinými slovy můžeme říct, že mezigenerační účty ukazují, jak velké finanční břemeno přenáší jedna generace na druhou.
Rozdílný demografický vývoj jednotlivých generací spolu s nastavením daňových a výdajových politik mají dopad na to, jak si která generace v jednotlivých fázích života vede jako celek. Princip mezigenerační spravedlnosti funguje, pokud mezi generací starší a mladší není velká demografická či ekonomická diskrepance v tom směru, že je starší generace výrazně početnější či ekonomicky produktivnější. Zatímco ve skutečnosti pozorujeme nárůst produktivity a reálného bohatství jednotlivých generací v čase, demografický vývoj je charakterizován stárnutím populace a nástupem méně početných ročníků do pracovního procesu. To má vliv nejen na samotný důchodový systém, projevuje se i ve výdajích na zdravotnictví, či v generačně specifických dávkách. Nesmíme však opominout ani změny v příjmech veřejných rozpočtů z osobní důchodové daně a sociálního a zdravotního pojištění způsobené odchodem demograficky silné generace z ekonomicky aktivního života.
O generační spravedlnosti mluvíme v případě, že budoucí generace platí v čistém vyjádření stejnou částku do systému jako současná generace, tedy že všechny generace dostanou ze systému stejné prostředky, jako získala tato současná generace.1 V opačném případě se fiskální břemeno přesouvá z jedné generace na druhou. A i když je naše projekce v mnoha směrech zjednodušená, je z ní zřejmé, že v systému veřejných financí, tak jak je nastaven nyní, ponesou náklady spojené s demografickou změnou budoucí generace.
Hlavním cílem této studie je především podrobně popsat metodiku, kterou používáme k vyhodnocení mezigenerační solidarity. Zároveň letmo představujeme výsledky, ke kterým nás tato metodika vede. Generační účty v této studii sestavujeme pro období mezi lety 2000 a 2150, přičemž údaje za období do roku 2019 odrážejí skutečné příjmy a výdaje členěné podle věku. Projekce generačních účtů je postavená na předpokladu, že průměrná osoba jedné generace není výdělečně činná do 15 let, a je tedy čistým příjemcem z veřejných rozpočtů. Osoby ve věku od 15 do 75 let považujeme za v různé míře ekonomicky činné. V závislosti na výši mzdy a podílu zaměstnaných v jednotlivých věkových kohortách se pak jedná buď o čisté plátce či o čisté příjemce z veřejných rozpočtů. Následně po dosažení věku 76 let předpokládáme přeměnu dané osoby opět v čistého příjemce. V analýze mezigeneračních účtů považujeme za jednotlivé generace obyvatelstvo, které je narozené v intervalu pěti let mezi lety 1900 až 2150. Jednoduchou transformací je možné tento model rovněž využít ke studiu solidarity mezi již narozenými generacemi a generacemi, které se narodí v budoucnu.
Tato studie je členěna následovně. V první kapitole si představíme demografickou projekci, na které je studie mezigeneračních účtů založena. Následující kapitola prezentuje projekce generačně specifických příjmů a výdajů, kde dopodrobna rozebereme jednotlivé části systému, mimo jiné důchodový i zdravotní systém. Třetí část se zabývá generačně nespecifickými příjmy a výdaji, zatímco poslední kapitola přináší shrnutí řešené problematiky.