Státní dluh vzniká v důsledku nepoměru mezi rozpočtovými příjmy a výdaji, resp. kumulací jednotlivých deficitů státního rozpočtu. Tyto deficity jsou obvykle financovány prostřednictvím emise krátkodobých či dlouhodobých cenných papírů. V případě krátkodobých cenných papírů se zpravidla jedná o státní pokladniční poukázky. Tyto zaknihované cenné papíry jsou vydávané s maximální splatností jeden rok. Evidenci jejich majitelů vede Česká národní banka (dále ČNB) a prodávají se prostřednictvím holandské aukce. Zároveň jsou státní pokladniční poukázky používány jako kolaterál při realizování rezervních repo operací v rámci řízení likvidity státní pokladny.
V případě dlouhodobých cenných papírů se jedná o střednědobé a dlouhodobé státní dluhopisy. Tyto cenné papíry představují nejčastější formu financování státního dluhu. Existuje široká škála typů těchto nástrojů. Z hlediska úročení se dělí na fixní, variabilní či dluhopisy bez výnosu. Minimální doba splatnosti jsou 2 roky, výjimkou však nejsou ani dluhopisy se splatností 20, 30 či dokonce 50 let.
Speciálním typem jsou poté spořicí státní dluhopisy, prodávané drobným investorům. Cílem tohoto nástroje je nabídnout občanům konzervativní a stabilní formu zhodnocení svých úspor. Z pohledu státu je pak také možné hovořit o částečné diverzifikaci rizik, kdy dluh kromě zahraničních investorů drží také tuzemské domácnosti. Mezi zásadní rozdíly patří jejich omezená či zcela vyloučená převoditelnost. S tímto typem dluhopisů tak není možné obchodovat na (sekundárním) regulovaném trhu.