Peníze.cz, 08.04.2024 – autorem je Michal Hlaváček, expert NRR na problematiku penzí. Celý komentář na penize.cz.
Letošní novinka nazvaná dlouhodobý investiční produkt (DIP) má nalákat víc lidí k investicím, jejichž výnosy pak využijí v důchodu. Nabízí daňové úlevy podobně jako třetí důchodový pilíř, tedy penzijní připojištění a doplňkové penzijní spoření, nebo jako životní pojištění se spořicí složkou.
U „daňově podporovaných produktů spoření na stáří“ je možné odečíst si ze základu daně až 48 tisíc korun ročně. Tento limit platí pro všechny produkty dohromady. Když někdo má pouze DIP, tak si při úložce 4000 korun měsíčně může snížit samotnou daň o 7200 korun ročně. Lidé s výrazně nadprůměrnými příjmy (když překročí přibližně 1,59 milionu korun za celý rok 2024 a nad tento limit se uplatní 23% sazba daně), si mohou snížit daň o 11 tisíc.
Na DIP můžou přispívat zaměstnavatelé, a to až do výše 50 tisíc korun ročně (limit je opět společný pro všechny produkty). Pro zaměstnavatele je tento příspěvek daňově uznatelným výdajem, pro zaměstnance je osvobozený od daně z příjmů a neplatí z něj pojištění. Příspěvek tak vychází pro obě strany finančně lépe než navýšení mzdy.
Daňovou úlevu získá ten, kdo bude DIP využívat alespoň 10 let a majetek z něj včetně výnosů si nevybere před dosažením 60 let věku. Pokud DIP ukončí dřív, bude muset zpětně doplatit daň.
Výhodou DIPu oproti klasickému penzijnímu spoření je v tom, že lidé v něm mohou investovat do nejrůznějších finančních produktů podle svého výběru, tedy například do akcií, podílových fondů, ETF, dluhopisů, případně do komodit. Součástí DIPu mohou být i vkladové účty. Oproti tomu u penzijka za klienty vybírá investice penzijní společnost – lidé si volí pouze to, zda chtějí investovat spíše konzervativně, nebo rizikověji.
DIP můžou nabízet pouze státem regulované finanční instituce. Aktuální seznam poskytovatelů zveřejňuje Česká národní banka na svém webu.
Po prvním čtvrt roce DIPu v praxi jsme se zeptali analytiků, investičních expertů nebo vědeckých pracovníků:
Co říkáte na současné nastavení dlouhodobého investičního produktu? Je správné jeho daňové zvýhodnění? Jak hodnotíte první nabídky na trhu z pohledu poplatků? A co by se mělo u DIPu ještě změnit či doladit?
Michal Hlaváček:
DIP se oproti již existujícím produktům spoření na stáří jeví jako flexibilnější, když umožňuje i individuální volbu portfolia. Je od něj možné čekat určité zvýšení konkurence v poněkud stojatých vodách třetího pilíře důchodového pojištění. Na druhou stranu ale DIP nijak neřeší hlavní problém třetího pilíře, z něhož je valná většina prostředků vyplácena jednorázově, zatímco podíl penzí vyplácených ve formě anuit (rent) je mizivý. Z hlediska státního rozpočtu také otevírá DIP další kanál snižování jeho příjmů.
V současnosti nabízí DIP celkem 27 registrovaných poskytovatelů, z toho 5 bank, 9 investičních společností a 12 obchodníků s cennými papíry. Vcelku logicky tito poskytovatelé nabízí především „vlastní“ produkty, jedná se hlavně o podílové fondy a podobné tradiční produkty – nejde tedy o žádné překvapivé finanční inovace. I když poskytovatelé často uvádějí, že založení a vedení dlouhodobého investičního produktu je zdarma, je třeba si uvědomit, že investor krom poplatků za vedení samotného DIP účtu čelí poplatkům spojeným s podkladovými aktivy, jako je například vstupní poplatek podílového fondu, poplatek za obhospodařování a jiné. Tyto poplatky závisí na investičním profilu fondu, mohou být přitom poměrně vysoké (u akciových fondů až tři procenta z aktiv).
Specifickým problémem u DIP je absence regulace zprostředkovatelských provizí. Sice by se mohlo zdát, že samotného investora tyto provize nemusí trápit, protože jde o platbu od poskytovatele DIP ke zprostředkovateli (typicky investičnímu poradci). Je ale jasné, že poskytovatelé si tyto platby rozloží do poplatků, které získají od klientů.
Obávám se, aby se neopakovala poněkud divoká situace z doby zavádění podpory investičního životního pojištění, kdy tito zprostředkovatelé klientům nabízeli nikoli produkty, které pro ně byly vhodné z hlediska výnosu a rizika, ale hlavně ty, které přinášely těmto zprostředkovatelům nejvyšší provize. Stávalo se, že tito zprostředkovatelé „tlačili“ klienty do nesmyslně častých změn produktů jen proto, aby tyto provize inkasovali častěji.
Rozhodně by mělo dojít ke zvýšení transparence poskytovatelů DIP ohledně nabízených produktů, především co se týče poplatků. Výrazně mi chybí studie, které by srovnávaly výnosy a poplatky různých typů investic napříč produkty poskytovanými v rámci DIP různými poskytovateli. V případě změn podmínek (například nárůst poplatků) by také klientům DIP mělo být umožněno přejít k jinému poskytovateli bez sankcí. Myslím také, že by se měla zavést určitá regulace zprostředkovatelských provizí, podobně jako je tomu u doplňkového penzijního spoření.