České veřejné finance jsou při stávajícím nastavení daňových a výdajových politik dlouhodobě neudržitelné. Ukázala to nová Zpráva o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí vydaná 24. června Národní rozpočtovou radou. Zatímco toto základní konstatování zůstává ve srovnání s loňskou Zprávou o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí stejné, řada dalších parametrů se v novém vydání Zprávy znatelně zhoršila.
Aktualizovaná projekce ukazuje, že k prolomení takzvané dluhové brzdy může dojít již v roce 2043, tedy o čtyři roky dříve, než bylo uvedeno v projekci z roku 2019. Podíl dluhu sektoru veřejných institucí na HDP by na konci 50letého horizontu projekce mohl dosáhnout až 202 % HDP, pokud by však úroková sazba reagovala na překročení dluhové brzdy, pak až 298 %.
Důvodem jsou především horší výchozí podmínky projekce dané dopady pandemie COVID-19, jež mimo jiné poukázala na nedostatečnou schopnost českých veřejných financí čelit šokům obdobného charakteru. Dosavadní fiskální politika byla značně procyklická a navzdory příznivému vývoji si vláda expanzí v letech 2018 a 2019 vyčerpala prostor pro stimulaci ekonomiky v nepříznivých časech.
Projekce dluhu přitom nezahrnuje dopady novely Zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, jejíž schválení letos na jaře přineslo rozvolnění jednoho ze dvou základních fiskálních pravidel pro následujících sedm let. Propočty ukazují, že plné vyčerpání výdajových rámců dle novely Zákona by posunulo celkovou dluhovou trajektorii ve střednědobém horizontu o dalších zhruba deset procentních bodů výše a zkrátilo by zbývající čas do nárazu na dluhovou brzdu.
I když má z dlouhodobého hlediska význam odhlédnout od hospodářského cyklu a dočasných efektů, dopad pandemie na ekonomiku je natolik výrazný, že bylo nezbytné jej do celkové projekce dluhu veřejných institucí zahrnout. To ale není jediný důvod, proč je projekce dluhu značně vyšší, než byla v loňském roce. Mimo jiné se projevuje i zvýšení důchodů nad rámec valorizačního schématu od začátku roku 2020, které ovlivní výdaje důchodového systému na několik let dopředu. Právě důchodový systém a jeho budoucí zvyšující se nerovnováha v souvislosti se stárnutím populace je hlavní příčinou dlouhodobé neudržitelnosti českých veřejných financí.
Pod tíhou nejistoty, která je vzhledem k 50letému horizontu projekce spojená s naším základním scénářem, jsme spočítali několik alternativních scénářů. Ovšem ani zahrnutí případných mimořádně pozitivních dopadů digitalizace a robotizace, ani příznivější demografický vývoj problém dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí neřeší. Dokonce i v nepříliš realistické variantě, ve které počítáme s vysokou plodností na úrovni 70. let 20. století, zůstávají deficity důchodového systému značně vysoké. Problém i přes určité zlepšení přetrvává i v případě navázání důchodového věku na očekávanou dobu dožití.
Nárůst projektovaného dluhu ve sledovaném období naznačuje, že systém je v dlouhodobé nerovnováze, jež se za poslední rok navíc ještě prohloubila. K jejímu narovnání bude potřeba výraznějších než jen kosmetických úprav. Projekce dluhové trajektorie v této Zprávě jasně ukazuje, že bez zásadních změn, provedených pokud možno co nejdříve, ponesou zátěž budoucích změn především generace narozené po roce 1980. Čím později nezbytná stabilizace důchodového systému přijde, tím bude muset být silnější. To s sebou může nést nepříznivé makroekonomické důsledky. Například v případě zvyšování daňové zátěže může dojít ke zpomalení hospodářského výkonu pod
výhled současné makroekonomické projekce, případné snižování náhradového poměru by pak přineslo nejen sociální problémy, ale i snížení spotřeby značné části populace s rovněž negativními dopady na hospodářský růst.
Klíčem k řešení problému je tedy rychlá reakce. Čas, který zákonodárci mají k úpravám daňových a výdajových politik, než zadlužení země dosáhne úrovně dluhové brzdy, se však povážlivě zkracuje. A čím později se ke změnám přistoupí, tím budou bolestivější.