Ačkoli se o důchodech stále mluví, řada lidí tápe v plánování, kolik si vlastně na stáří šetřit tak, aby si nyní neodříkali zbytečně a zároveň v důchodu neskončili na ulici. V těchto úvahách hrají roli i psychologie a naše osobnost. Podle poučky rozšířené mezi akademiky, finančními poradci i politiky se v rozvinutých zemích za připraveného na důchod považuje ten, kdo má zajištěný důchodový příjem odpovídající 70 procent příjmu předdůchodového.
Jenže kanadští vědci MacDonald, Osberg a Moore spočítali, že dodržení uvedeného pravidla může životní úroveň ve stáří také významně pozvednout, nebo naopak rázně snížit. Záleží na okolnostech. Univerzální doporučení tady nefungují.
Směrodatnější pro posouzení finanční připravenosti na důchod je takzvaná míra náhrady životní úrovně (v angličtině living-standard replacement rate). Spočítáte ji ve třech krocích. V prvním kroku stanovte, kolik prostředků vám při současném životním stylu zbývá na útratu poté, co zaplatíte hlavní výdaje domácnosti. Vyjděte z hrubého příjmu a odečtěte daně a odvody na pojištění, dále částku, kterou si spoříte na důchod, případné splátky hypotečního úvěru a také výdaje na podporu dětí nebo stárnoucích rodičů.
Ve druhém kroku vezměte váš očekávaný důchod a opět odečtěte hlavní očekávané výdaje. Budete bydlet ve vlastním, nebo v nájmu? Bude vaše hypotéka již splacená a ratolesti osamostatněné?
Nakonec číslo z druhého kroku vydělte číslem z kroku prvního. Vyjde-li vám jedna nebo více, pak směřujete k důchodu se srovnatelnou nebo vyšší životní úrovní, než na kterou jste zvyklí. V případě hodnot nižších byste měli buď začít více spořit, nebo se připravit na pokles svých výdajů ve stáří. Uvedený výpočet je záhodno čas od času zopakovat s tím, jak se vyvíjí životní situace a představa důchodu nabývá jasnějších kontur.
I když se uvedeným výpočtem prokoušete a třeba zjistíte, že máte namířeno ke stáří o chlebu a vodě, nebude vám to zřejmě moc platné. Výzkumy totiž ukazují, že zvýšené povědomí o finančních záležitostech k lepším výsledkům ve spoření na důchod nevede.
Behaviorální ekonomie objasňuje proč. Rozhodování o důchodu je emočně náročné. Málokomu se chce myslet na vlastní stáří, dobu podvědomě spojovanou s nemocemi, osamělostí a ztrátou společenského postavení. A také je složité. Proces optimalizace vlastního důchodového spoření je komplikovaná úloha s více řešeními, mnoha volbami a vysokou mírou nejistoty ohledně budoucnosti. Navíc probíhá v kontextu omezené finanční gramotnosti a bez příležitosti poučit se z chyb minulých. Proto se plánování důchodu vyhýbáme a opakovaně je odkládáme. Velkou roli hraje také fakt, že pro mnohé z nás „je důchod daleko“.
Ekonomie zná pojem časové hodnoty. V oblasti financí se používá ve spojení s peněžními toky, ale v širším pojetí se týká lidského jednání obecně. Laicky jde o to, že přítomnost vnímáme intenzivněji než budoucnost. V zájmu vlastního uspokojení proto nejdříve realizujeme to, co je pro nás příjemné, a to nepříjemné odsouváme co nejdále do budoucnosti.
Míru zaměření na přítomnost relativně k budoucnosti vyjadřuje tzv. diskontní míra. Tu máme každý jinou, což se projeví u činností, u nichž existuje časový nesoulad mezi nákladem a přínosem. Kdo má diskontní míru nízkou, je spíše schopen a ochoten vzdát se současných požitků ve prospěch požitků budoucích. Odepřít si dortík, když chce zhubnout. Věnovat víkend místo výletu s přáteli přípravě na zkoušky, které má za měsíc. Nebo spořit na důchod, aby si za pár desítek let mohl dovolit více z toho, co si dopřává teď.
Máte-li diskontní míru spíše vyšší, nezbývá než si to připustit a snažit se ji vědomě potlačit. Politická rétorika s důrazem na teď to ovšem neulehčuje. S ohledem na čtyřletý volební cyklus mají totiž politici diskontní míru spíše vysokou.
Ivana Tománková – analytička Úřadu Národní rozpočtové rady
Komentář byl poprvé zveřejněn 27. února 2020 v Hospodářských novinách a v názorové rubrice webu ihned.cz.