Na následujících řádcích přinášíme komentář předsedkyně Národní rozpočtové rady Evy Zamrazilové. Text byl poprvé publikován 24. března 2020 na internetovém portálu Hospodářských novin.
Poprvé po čtvrt století se zdá, že měnová a fiskální politika potáhnou znovu za jeden anticyklický provaz. Okolnosti, za kterých se to děje, však nejsou vůbec příznivé. Bankovní rada ČNB minulý týden kvůli očekávanému útlumu ekonomiky ve spojitosti s pandemií koronaviru snížila úrokové sazby o 0,5 procentního bodu a stejný krok pravděpodobně zopakuje i ve čtvrtek.
Vláda mezitím kromě prvních fiskálních opatření na podporu firem, živnostníků i zaměstnanců schválila také novelu zákona, která rozšíří možnosti centrální banky obchodovat s dluhopisy. Mimo jiné jí umožní nakupovat také dluhové cenné papíry s delší splatností, včetně těch vládních. Opatření, které se širší veřejnosti může ve světle ohlášeného bilionového rámce vládní fiskální injekce jevit jako docela nenápadné, však ve skutečnosti může přinést dalekosáhlé následky.
Motivace vlády, proč umožnit centrální bance kupovat i státní dluhopisy, je zřejmá. Ministerstvo financí nyní počítá s nárůstem schodku státního rozpočtu v letošním roce z původně plánovaných 40 na 200 miliard korun. Ani to však nemusí být konečné číslo. Pokud by opatření proti šíření koronaviru trvala déle a propad ekonomiky by kvůli tomu byl hlubší, než se nyní čeká, mělo by to nepříznivý vliv i na schodek. Už v tuto chvíli je ale zřejmé, že si Česko bude muset letos formou vydání dluhopisů půjčit alespoň o 150 miliard korun více, než původně ministerstvo plánovalo. Pro rok 2020 činila původní potřeba financování státu přibližně 270 miliard korun, z čehož měla být na domácím trhu umístěna necelá polovina. Potřeba umístit na globálních finančních trzích dluhopisy by tedy šla řádově do stovek miliard.
Emitovat nové státní dluhopisy však bude i většina ostatních ekonomik, které se kvůli koronaviru nacházejí ve stejné, nebo dokonce horší situaci než Česko. Finanční trhy proto budou mít prostor výrazněji diverzifikovat riziko a budou této možnosti využívat. Ačkoli je dnes o české dluhopisy stále zájem, může být malá otevřená česká ekonomika s krátkou dlužnickou historií brzy v nevýhodě. Na její zranitelnost na finančním trhu ostatně ukazuje i volatilní a slábnoucí kurz koruny. Nákupy státních dluhopisů centrální bankou na sekundárním trhu by v takové situaci vládě pomohly udržet náklady na obsluhu rostoucího dluhu níže, než by mohli požadovat zahraniční investoři. Pokud vláda nechce, aby úroky placené za dodatečný dluh vyskočily podobně vysoko, jako tomu bylo v krizovém období roku 2009 a zatížily už tak napjatý rozpočet ještě více, příliš možností jí nezbývá.
Centrální banka požadovala možnost zakotvení takzvaného kvantitativního uvolňování do svého zákonného rámce již několik let, dosud ale neměla podporu vlády ani parlamentu. Teď se jí to díky mimořádné situaci vyvolané koronavirem patrně podaří.
V mimořádných dobách, jako je ta, kterou právě zažíváme, se dá určitá míra stírání hranice mezi měnovou a fiskální politikou s přivřením obou očí pochopit. Aktuální nouze by ale neměla vést k trvalému otevření cesty pro monetizaci státního dluhu. O jejích negativních důsledcích už byly ostatně v minulosti popsány desetitisíce stran. Řešení by mohlo spočívat v tom, že státní dluhopisy bude centrální banka smět podle zákona nakupovat jen dočasně a v omezeném objemu. Snad na takovou podmínku zákonodárci ani ve stavu legislativní nouze nezapomenou.