Přes 600 tisíc českých seniorů s nejnižšími důchody může prozatím zapomenout na to, že by se jejich příjmy zvýšily díky zavedení minimálního důchodu. Návrh, který počítal s tím, že by každý člověk s nárokem na starobní důchod pobíral částku odpovídající alespoň hranici příjmové chudoby (loni činila 11 963 korun měsíčně), vláda nepodpořila.
Jedním z důvodů byly náklady, jež by se s minimálním důchodem pojily. Už tak napjatý státní rozpočet by musel snést zátěž dalších více než 12 miliard korun ročně navíc. Návrh ještě ke všemu postrádal dostatečnou vazbu minimálního důchodu na počet odpracovaných let a výši předchozí mzdy. Jinými slovy by ho mohli pobírat i lidé, kteří vlastním přičiněním nepracovali nebo se například účastnili takzvaného švarcsystému − tedy práce, ve které sice byli fakticky v pozici zaměstnance, ale s vidinou nižších odvodů formálně vystupovali jako podnikatelé. Zavedení minimálního důchodu by přitom švarcsystém, který je ovšem pro jednotlivce výhodný pouze v krátkodobém pohledu, zatímco dlouhodobě vede právě k nižším důchodům, dále zatraktivnilo.
Nebezpečí předčasných důchodů
Institut minimálního důchodu v této podobě navíc nemá silnou oporu ani v mezinárodní praxi. Pokud vůbec některé země minimální či základní důchod poskytují osobám, které kvůli nízkým nebo žádným předchozím odvodům do systému nemají nárok na penzijní dávky, pak jde zpravidla o dávku státní sociální podpory.
Ta však nebývá navázána na odvody pojistného na sociální zabezpečení, ale je hrazena z daňových příjmů. A takové dávky už Česká republika má. Pokud by jejich poskytování mělo být jakýmkoliv způsobem rozšířeno, měly by být testovány nejen z pohledu příjmů žadatele, ale i z pohledu jeho majetkové situace.
Kromě zvýšení veřejných výdajů a snížení principu zásluhovosti penzijního systému však existuje ještě jeden velmi důležitý důvod, proč minimální důchod nezavádět. Pokud by se totiž do českého právního řádu minimální důchod dostal, zvýšil by motivaci lidí odcházet do předčasného důchodu. Už nyní téměř každý druhý předčasný důchodce dostává méně než 11 963 korun měsíčně představujících zvažovanou hranici pro minimální důchod. Mezi všemi starobními důchodci je přitom takových lidí jen čtvrtina. Je tedy zřejmé, že právě mezi předčasnými důchodci je největší podíl těch, kteří by na minimální důchod měli nárok.
Z této informace lze ale zároveň usuzovat, že řadu těch, kteří možnost odejít do penze až o tři roky dříve nevyužili a stále pracují, odrazuje právě hrozba trvalého zkrácení starobního důchodu. U podstatné části z nich by minimální důchod tuto hrozbu odstranil. V situaci, kdy populace stárne a jedním z často zmiňovaných možných opatření pro vylepšení dlouhodobé udržitelnosti penzijního systému je prodloužení věku odchodu do důchodu, by po zavedení minimálního důchodu skutečný věk odchodu do důchodu naopak klesl. Stát by se poté kromě zvýšených nákladů na jedné straně musel vypořádat ještě s výpadkem příjmů ze zdanění práce lidí, které by příznivější podmínky dané minimálním důchodem nasměrovaly k rozhodnutí odejít do penze dříve.
Institut minimálního důchodu v této podobě je tedy v debatě o budoucí podobě penzijního systému pravděpodobně neprůchodný. O zajímavou a emotivní debatu na téma důchodů však česká veřejnost zřejmě ani tak nepřijde.
Posuneme důchodovou hranici?
Ministerstvo práce a sociálních věcí již brzy předloží vládě odbornou zprávu, na jejímž základě podle zákona každých pět let dochází k přehodnocení stropu pro věk odchodu do důchodu v závislosti na demografickém vývoji. Ten je nyní stanoven na 65 let a dokument ukazuje, že pokud mají lidé v budoucnu strávit v důchodu čtvrtinu života, bude muset dojít k posunu důchodového věku postupně mírně směrem vzhůru.
Ministerstvo práce a sociálních věcí přesto v dokumentu vládě žádné takové opatření nenavrhuje, byť je právě koncept „čtvrtiny života v důchodu“ jádrem příslušného zákona a navazující zprávy. Šlo by přitom o nebezpečný precedens pro budoucnost, protože vytváření těchto zpráv má ze zákona úlohu automatického přezkoumávání důchodového věku na základě nejnovější demografické projekce.
Posun důchodového věku by tak byl přesunut na příští vládu a v úpravách parametrů penzijního systému, jež by mohly zlepšit jeho dlouhodobou udržitelnost, by česká společnost přišla o dalších pět let. Rovněž by byl zpochybněn odkaz předchozí důchodové komise. Řešení důchodového systému by mělo být dlouhodobě respektováno a nemělo by být měněno s každou další vládou. Pokud má mít veřejnost důvěru v penzijní systém, právní kontinuita musí být udržena. Negativním (a doufejme posledním) příkladem budiž samotné zavedení a zrušení druhého pilíře.
Eva Zamrazilová – předsedkyně Národní rozpočtové rady. (Text byl vydán v Hospodářských novinách 9. července 2019)