Info.cz, 16.06.2023 – celý rozhovor s Mojmírem Hamplem, předsedy NRR naleznete také na webu info.cz.
Veřejné finance v posledních letech zažívají velké rodeo. Oproti dřívějšku, kdy rozpočet veřejných financí většinou končil červenou nulou, zažíváme nyní deficity v řádu stovek miliard korun. Co hůř, musíme si půjčovat na samotný provoz státu. „Je vidět zlom v myšlení po roce 2019 a zejména v roce 2021, kdy jsme velmi silně změkčili pravidla rozpočtové odpovědnosti. Nejdřív jsme je rozvolnili, pak dokonce vypnuli a jen s velkými obtížemi se vracíme nazpátek,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ ekonom a předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Ten českou ekonomiku v posledních letech připodobňuje k „narkomanovi“, který si zvykl na stále větší dávky drogy – v tomto případě bobtnajících výdajů. „Konsolidační balíček současné vlády je jako náhradní metadonová léčba, pokus zbavit ekonomiku její závislosti. Jenže zjišťujeme, že ta závislost je těžší, než jsme si původně mysleli,“ míní ekonom.
Jeden z centrálních problémů veřejných financí je vysoký strukturální deficit veřejných financí, fakt, že si musíme půjčovat na běžný provoz státu. Lze ten problém v dohledné době vyřešit?
Je pravda, že s tím, jak nominálně roste HDP, tak se v absolutních číslech zvyšuje i strukturální schodek. Pokud se podíváme, co navrhuje Ministerstvo financí pro rok 2024, zjistíme, že strukturální saldo, se kterým bychom měli ve veřejném sektoru fungovat příští rok, je zhruba 220 miliard korun. Ovšem bez ohledu na konsolidační úsilí, které vláda nedávno oznámila.
A v tom je bohužel zmatení, ke kterému dochází ve veřejném prostoru: my si neuvědomujeme, že to konsolidační úsilí se bude odvíjet od skutečného výsledku letošního roku, který však bude horší než je plánovaný schodek. Plánovaný schodek byl 295 miliard, ta realita bude horší. Takže ta konsolidace bude probíhat, ale z vyšších úrovní, než se myslelo.
Trochu mě překvapuje zmatení ve veřejném prostoru o tom, jestli ten balíček má či němá smysl. Jasně, že smysl má, tím, že ta realita bude horší, tak má o to větší smysl. Zároveň je ale třeba říct, že nedojdeme do toho bodu, se kterým ten balíček počítal.
Jak hodnotíte konsolidační kroky vlády – i z pohledu ambicí, programových prohlášení a rozpočtových slibů, se kterými kabinet přicházel do úřadu?
Naše pozice za Národní rozpočtovou radu je jasná: ke konsolidaci veřejných financí oproti minulosti opravdu dochází, takže nejsme u těch schodků mezi pěti až šesti procenty, posunuli jsme se ke třem až čtyřem procentům. Takže to je zlepšení.
Zároveň je ale třeba říct i „b“: Situace není tak dobrá, jak konsolidační balíček předpokládal a pro nás to není dost na to, abychom mohli říct, že po realizaci tohoto balíčku budeme strukturálně v rovnováze. Je to lepší, ale ne dostatečně.
Co tedy veřejné finance čeká po konsolidačním balíčku, kdy bude strukturální deficit stále okolo 150 miliardami korun.
I když je vidět tendence ke zlepšování, tak je jasné, že nejsme a ještě dlouho nebudeme zpátky v hospodaření a ve stavu veřejných rozpočtů, který jsme měli před covidem. Z toho zkrátka nejsme pryč a ten strukturální problém tam trvá. A bude se podle mě týkat kohokoliv, kdo bude vládnout i po roce 2025 – ať už to bude tato vláda, nebo jakákoli jiná.
Konsolidační balíček je tak vlastně „kouzelný“ v tom, že realizuje podstatná opatření, ale zároveň říká, že tím to nekončí. Že někdo další bude muset dělat totéž. Takže já beru i jako docela chytrý manévr současné vlády, který víceméně zavazuje politické reprezentace do budoucna, že boj o stabilizaci veřejných financí nekončí a že v něm budou muset buď pokračovat, anebo si budou muset obhájit, proč pokračovat nechtějí.
Jaké možnosti další vládě zbydou, pokud Fialův kabinet v konsolidačním balíčku „vyškrábnul“ v zásadě všechna politicky průchozí řešení?
Dle mého jí zbydou jen dvě možnosti. První: výdaje státu v budoucnu nebudou růst tak rychle jako nyní. To je totiž ten velký problém, který v Česku zažíváme poslední čtyři nebo pět let: enormní a strašně rychlý růst výdajů ve všech největších výdajových položkách. V penzích, školství, zdravotnictví a teď nově i na obraně. Když se na to podíváte blíže, jsou to čtyři největší výdajové kapitoly všech veřejných rozpočtů – a masivně rostou.
Automatické valorizace jsme původně měli jenom v penzích, ale nyní jsou i ve zdravotnictví, kde máme automaticky valorizovat příspěvek za státního pojištěnce, máme automatickou valorizaci platů ve školství a máme automatickou valorizaci výdajů na obranu, která je ukotvena dvěma procenty HDP.
Ve všech největších výdajových kapitolách máme automatické valorizace, které do budoucna ztěžují řízení veřejných rozpočtů. Takže do budoucna budou moci politici postupovat i tak, že v těch největších výdajových položkách nebudou takhle rychle šlapat na plyn. Protože pokud se podíváme na graf vývoje nominálního HDP, je vidět, že podíl těchto výdajových položek rostl dramaticky rychleji, než celá česká ekonomika. Řešení tak může být výdajové, byť určitě nebude populární.
Druhá možnost jsou pochopitelně příjmy – taky nic oblíbeného. Jistě, pokud nechcete sahat na výdaje, zbývají vám příjmy. Pokud si politici řeknou, že tyto výdaje chtějí dále takto navyšovat, tak jim nezbyde, než zvýšit daně.
Je tedy správná interpretace, že ta relativně bezbolestná řešení, která přináší současná vláda v konsolidačním balíčku, jsou vlastně vyčerpaná – a další kabinet tak bude muset přijít s o dost bolestivějšími škrty?
Já si myslím, že konsolidace, která by měla probíhat po roce 2026, může být rozfázovaná. Nemusí to být razantní bouchnutí do stolu, stále jsme v situaci, kdy děláme „mírné brždění“ v zatáčce – právě proto, abychom nemuseli dělat velké brždění. To oceňuji, že alespoň někdo si uvědomuje, že alespoň to mírné brždění je lepší, než vjet do té zatáčky v plné rychlosti. Tím pádem totiž budeme moci to brždění trochu kalibrovat, hrát si s tím, nastavovat parametry, volit to tak, aby to bylo pro co největší sociodemografickou skupinu únosné. Ale přesto je jasné, že ať na straně výdajů, anebo nových příjmů, stejně bude třeba dělat něco dělat jinak.
Pokud to totiž necháme autonomně běžet, tak se to zase brzy zpátky vrátí na ty neudržitelné dnešní hodnoty. A proto mě úplně nenaplňuje klidem, že to, co představila vláda, je vlastně jediná reálná konsolidační strategie. Že politická elita nevygenerovala žádný jiný balíček, žádný jiný plán, nějakou alternativu. Proto se s jistými obavami dívám na to, co se bude dít po roce 2026.
Pokud totiž skutečně ztratíme inflaci, čímž nominální HDP neporoste tak rychle, což je mimochodem dnes věc, která nám částečně pomáhá v tom, že u té dluhové brzdy nejsme tak rychle, tak to bude znovu o příjmových opatřeních, anebo, jak jsme si řekli, o těch klíčových výdajových položkách. Tenhle konsolidační balíček jen vymetl ty drobné položky z rohu místnosti a přidal pár věcí navíc. A navíc, stále záleží na tom, v jaké podobě ten konsolidační balíček bude schválený.
Není ta debata zkreslená ještě tím, že se bavíme o „papírových“ číslech? Tedy že sice máme rozpočet naplánovaný se schodkem 295 miliard, ale v květnu jsme už byli na 291 miliardách?
Pokud se podíváte na naše stanoviska, zjistíte, že se snažíme držet tu diskusi právě v mezích reality. To znamená udělat si reálnou představu o tom, jak ty deficity budou vypadat – a to je to, co ministerstvo financí udělalo ve své rozpočtové strategii. Já si myslím, že v tom dokumentu určitý pravdivý pohled na realitu je, ale ten zároveň říká, že nejsme schopni dosáhnout těch čísel z toho balíčku, protože pak bychom s největší pravděpodobností rozpočet na 2024 ani nesestavili. Takže tam to implikuje schodky, které jsou daleko nad 250 miliardami korun pro příští rok.
Jak se na výši těchto schodků – i v historickém kontextu veřejných financí – tváříte?
Trochu se vrátím na začátek: Po roce 2019 a zejména v roce 2021 velmi silně změkčili pravidla rozpočtové odpovědnosti. Nejdřív jsme je rozvolnili, pak dokonce vypnuli A jen s velkými obtížemi se vracíme nazpátek. Udělali jsme si z toho návyk, máme tu narkomana, který se jmenuje česká ekonomika, a která vyžaduje další dávky a nejsme schopni ji toho návyku zbavit. Ten konsolidační balíček je náhradní metadonová léčba, pokus zbavit tu ekonomiku její závislosti. Jenže zjišťujeme, že ta závislost je těžší, než jsme si původně mysleli.
Během covidu se nám jakoby něco přeplo v hlavě a zbavili jsme se našeho konzervativního, uměřeného přístupu k veřejným financím. Proto pro nás je to úplně zásadní věc: možná v NRR působíme až příliš bojovně, ale je to proto, že máme zato, že je to možná poslední příležitost ty trendy změnit. Pokud takto totiž budou pokračovat dvě nebo tři volební období, tak se to tu natolik zabydlí, že z toho téměř nebude cesty ven.
Abych byl ale trochu pozitivní – jsem rád, že vedle balíčku je i ta druhá část, tedy změny v důchodovém systému, které jsou pozitivní a které podporujeme, které jsou celkem odvážné a myslím si, že mají šanci opravdu udělat velkou změnu. Tedy pokud se implementují a pokud si pak politici sednou na ruce a v dalších letech do toho nebudou moc sahat.
Navíc při pohledu na data se ukazuje, že veřejnost se často chová racionálněji než politici a jejich „papíry“. Třeba v tom, že poměrně velká část lidí do důchodu odcházejí později, než mají nárok a není to pouze kvůli finanční stránce. Dává vám to určitý optimismus?
U důchodů jsem mírný optimista v tom, že když se politická elita začne seznamovat s tím reálným nastavením mysli průměrného Čecha, tak možná nebude mít tak velkou tendenci bojkotovat změny v důchodovém systému, respektive je měnit po každých dalších volbách. Pro mě je to určitý optimismus v tom, že by ten obrovský politický souboj nemusel v tomto případě vést k tomu, že se všechno vyneguje po příštích volbách. Nakonec i ta politická elita musí mít konečnou racionalitu a ta racionalita je radši, ať nějaké změny udělá konkurent, než aby je dělala sama. To je pro mě určitá naděje.