Hospodářské noviny/hn.cz, 24.4.2024 – autorem komentáře je Mojmír Hampl, předseda NRR. Celý komentář najdete také na webu hn.cz.
—
Rozmohl se nám tady takový nešvar – politická elita v této finančně dlouho konzervativní a uměřené zemi podléhá stále častěji velkolepým rozpočtovým iluzím. Některé mají hluboké kořeny a delší historii, jiné jsou ale docela nové a prazvláštní ekonomické „zamrzlo“, které se k nám vloudilo s covidem a nechce se mu pořád úplně z Česka pryč, jako by k jejich šíření jen přispívalo.
Iluze první: Covidové tempo zadlužování je v pohodě, nic se neděje, můžeme jet takhle dál. Dokonce ještě můžeme přidat plyn, snižovat příjmy rozpočtu a zvyšovat výdaje. Z této iluze jsme se začali naštěstí postupně probouzet, byť to politicky i finančně bolí. Jak ukazují některé okolní země – například Slovensko či Maďarsko s deficity rozpočtů okolo 6 % – náklady na obsluhu dluhu vzniklého z této iluze jsou zcela hmatatelné, vysoké a jsou blízko. Jak ukazují některé okolní země – například Slovensko či Maďarsko s deficity rozpočtů okolo 6 % – náklady na obsluhu dluhu vzniklého z této iluze jsou zcela hmatatelné, vysoké a jsou blízko.
Iluze druhá – Problém schodků vyřešíme snadno rychlými a velkými škrty, bleskovým zmenšením státu a propouštěním jeho zaměstnanců. Iluze druhá: Problém schodků vyřešíme snadno rychlými a velkými škrty, bleskovým zmenšením státu a propouštěním jeho zaměstnanců. Tak určitě, zejména když každý škrt znamená něco brát konkrétní zájmové skupině, která se umí ozvat a politicky vládnoucí elitě „zatopit“, a když každý zaměstnanec umí vysvětlit, že nejen nesmí odejít, potřeboval by naopak přidat peněz a přijmout pár kolegů k sobě navíc.
Iluze třetí: Stačí zvýšit daně pár bohatým, několika „cizáckým“ firmám a berně zvednout u nemnoha opulentně drahých nemovitostí a je vyřešeno. Zbytek lidu českého může jet dál, žádná dieta se ho nedotkne. Tato iluze má u nás nejdelší trvání a asi nejniterněji koresponduje s podstatou české, většinově sociálně-demokratické či socialistické duše. Tato iluze politiků však končívá, sám jsem to zažil víckrát, u první excelovské tabulky. To když se začne kalkulovat, pro kolik lidí a od jakého příjmu či od jaké hodnoty nemovitosti by musela být sazba vyšší, aby skutečně přinesla znatelný výnos. Najednou oči politikovy posmutní – zjistil totiž, že nemáme dost superbohatých, aby i jejich vysvlečením donaha vznikl příjem, který snadno zvýší důchody. A někdo mu pak špitne, že navíc kapitál dokáže být celkem těkavý a umí i odtéct.
První iluzí trpěla a asi i trpí hlavní opoziční strana, tou druhou zase hlavní vládní strana. Tou třetí byla promořena kdysi dominantní vládní strana, která je dnes už mimoparlamentní. Jako folklór ji doteď uslyšíte od odborů.
Zcela stranou pak ponechejme tzv. bum, bum iluzi, jak jí říkal nebožtík ministr financí Eduard Janota. Snadné a rychlé metody „lepšího výběru daní“, které přinesou bum dvacet, bum třicet miliard. A je to. Prochází spektrem často napříč. Nejen u nás. Tu si ale nechme na příště.
Ovšem nová a silně svůdná iluze se týká důchodového systému a důchodů jako takových. Šíří se rychle a je silně návyková – asi jako fentanyl v Americe. A dle mých zkušeností zasahuje naprosto celé politické spektrum. Zní asi takto: využijme důchodový systém na pomoc při výstavbě páteřní infrastruktury, jaderných bloků nebo jiných strategických investic státu. Lidé budou mít bezpečně peníze uloženy ve státních aktivech, budou tedy garantovány erárem, a to bude základ vysokého a bezrizikového zhodnocení jejich úspor na penzi. To zní na první poslech tak dobře, že tam určitě musí být háček.
Je. Jednak tyto investice pořizované na dluh budou zase jen a pouze novým veřejným dluhem a zadruhé třeba zmíněné dálnice či jiné veřejné statky přece žádný výnos nenesou (až na mýto, které je drobnou částí vstupních investic). Jsou veřejnou službou, kterou chceme veřejně využívat a spotřebovávat. Kde jsou tam jaké budoucí výnosy pro důchodce?
Nějak skrytě se chce asi říct, že budoucí důchodci by mohli dnes půjčit státu peníze, který je na své investice potřebuje, ale nemá je. A on jim to po čase vrátí i s hezkým úrokem. Fajn, ale přesně tohle dnes třeba třetí, dobrovolný penzijní pilíř dělá. A masivně. V jeho dramaticky největší části, tzv. transformovaných fondech s garancí nezáporného zhodnocení, je dnes zhruba 450 miliard korun. A skoro 80 % z těchto zdrojů tvoří dluh vlády. Jinými slovy, 8 z 10 (námi klienty vložených) korun v těchto fondech jsou prostředky, které stát už dávno utratil na provoz i investice a potřeboval si na to půjčit. A právě proto, že jde o bezpečné investice do státního dluhu, je jejich výnos nízký, ne vysoký. Protože vláda si půjčuje levněji než rizikovější soukromí investoři. Jak si má stát půjčit od občanů ještě víc? Bude chtít přetáhnout naše úspory vkládané do riskantnějších aktiv typu akciových fondů? Pak bude muset nabídnout vyšší výnos, ale tím zase prodraží obsluhu státního dluhu. Proč by měla být obsluha dluhu dražší, když dražší být nemusí? To přece žádnou logiku nemá. Nebo se zruší garance nezáporného výnosu a donutíme všechny investovat riskantněji? Fajn, pak je potřeba to takto říct, ale při prvním dotazu se hned všichni cukají.
Anebo bude stát chtít získat od budoucích důchodců nové zdroje, nové peníze, ale pak je buď musí donutit účastnit se nějakého nového důchodového pilíře, a tím tedy zvýší odvodovou, tedy fakticky daňovou, zátěž. Anebo bude i u tohoto nového dluhu muset nabídnout vyšší zhodnocení, aby byly tyto investice pro dobrovolně spořící občany atraktivní, a bude to opět na úkor nákladů dluhové služby a s rizikem „kanibalizace“ onoho třetího penzijního pilíře, který už na minulé dluhy vlády půjčil.
Bohužel, je to zase jednou klasická kvadratura kruhu. Pokud má stát velké investiční plány, nemá peníze a neumí ani využít masivní volné prostředky obcí a krajů – protože patologická komunalizace centrální politiky tomu brání – zbývá málo možností, které souvisejí se zajištěním na stáří. Buď musí, jak řečeno, zvýšit odvodové zatížení pracujících a firem a zvýšit tak cenu práce, tedy fakticky donutit lidi státu půjčovat skrze nějaké nové povinné státní fondy. Přitom právě nežádoucímu zvyšování těchto odvodů mají bránit stávající návrhy na úpravy penzijního systému! Nebo musí prodražovat dluhovou službu, aby byl výnosově atraktivní, což nedává nejmenší ekonomickou logiku. Stát si má půjčovat tak nejlevněji, jak dokáže. Toť celé. Proberme se rychle z nové rozpočtové iluze, že je to jinak. Čím dříve, tím lépe.