DenikN.cz, 21.07.2023 – autorem je Petr Musil, člen NRR. Celý komentář také na webu denikn.cz.
Komentář Petra Musila: Česká republika si dlouhé dekády užívala pohodlí nízkoinflačního prostředí. Růst cenové hladiny zajímal jen ekonomy či ekonomické nadšence, politika centrální banky byla pro širokou veřejnost nudnou disciplínou. Poslední dva roky však nuda a šeď skončily a k inflaci, jejím příčinám a důsledkům má najednou co říci kdekdo. Jenže v celospolečenské diskuzi o inflaci zaznívá celá řada polopravd a mýtů.
Kdo za to může? Kdo si na tom mastí kapsu? Proč to vláda neřeší? Otázky, které v rámci veřejné debaty na téma inflace padají dnes a denně. Stejně často zaznívají odpovědi, ale zřídka jde o odpovědi správné.
Zejména laická veřejnost má tendenci se domnívat (někdy je o tom dokonce silně přesvědčena), že za inflaci mohou firmy. Někteří diskutující dokonce svůj hněv obracejí vůči konkrétním „viníkům“, tedy obchodníkům a energetickým společnostem, protože domácnosti nejvíce pálí růst nákladů na bydlení, což je spojeno zejména se zdražením elektřiny či plynu a růstem cen potravin.
K všeobecnému přesvědčení, že za dvouciferným meziročním růstem cen stojí nenasytnost obchodníků, energobaronů a dalších, přispívají i analýzy nejrůznějších mezinárodních institucí, bank nebo poradenských společností. V nich se totiž můžete dočíst, co „přispívá“ k inflaci, což někteří diskutující vykládají jako příčinu inflace. Mezi ně patří například i odborový předák Josef Středula, který přesně takto interpretoval analýzu jak OECD, tak Mezinárodního měnového fondu. Tak tedy ještě jednou: příčinou inflace nejsou firmy.
Kritici firem dokonce vynalezli nový termín „profit-led inflation“, tedy inflace tažená ziskem. Ve skutečnosti ale nejde o žádnou novinku, je to stále ta stará známá inflace poptávková. Inflace je totiž vždy a všude poptávkovým jevem. To znamená, že k inflaci dochází ve chvíli, kdy růst agregátní poptávky předbíhá růst reálné produkce. Zjednodušeně řečeno, jestliže ekonomické subjekty (domácnosti, firmy, vláda) mají v rukou příliš mnoho peněz, které jsou ochotny utratit (a utrácí je), ceny začnou růst abnormálně vysokým tempem.
Zastánci takzvané ziskové inflace takové (i historií mnohokrát ověřené) vysvětlení odmítají, ve svých úvahách se ale dopouštějí řady chyb. Zaprvé tržní prostředí vnímají jako svět, v němž jsme všichni vydáni napospas všemocným monopolům, které mohou svou produkci prodávat za libovolně vysoké ceny.
A zadruhé vůbec neberou v potaz, že cena je výsledkem střetu nabídky s poptávkou. To znamená, že prodávající musí vždy respektovat ochotu kupujícího danou cenu zaplatit. Pokud je tato ochota nízká, prodávající musí jít s cenou níž. Poptávka je však vysoká (je nutné uvažovat poptávku nominální, jelikož měříme ochotu vydávat celkové peněžní výdaje za zboží a služby), a vysoká tedy je i ochota nakupovat.
Zatřetí, kdyby platilo, že příčinou současné (loňské) dvouciferné meziroční inflace jsou zisky firem, tedy jejich nenasytnost a svévolné zdražování, pak nutně vyvstává otázka, proč firmy něco takového neprovedly již mnohem dříve. Třeba před pěti, deseti, dvanácti či dvaceti lety? Proč čekaly až do roku 2022? Byli snad prodávající až dosud altruističtí a dobrovolně se vzdávali svých zisků ve prospěch kupujících?
Začtvrté, jako bychom už zapomněli, že během covidové krize došlo k opakovaným lockdownům, kdy mnoho odvětví nesmělo po nějakou dobu fungovat v běžném režimu. Nutně s tím šlo ruku v ruce snížení produkce, avšak bez adekvátního snížení peněžního plnění firmám, živnostníkům a také zaměstnancům. Jestliže chceme pátrat po kořenech oné ochoty v následujících letech utrácet, pak je to právě období covidu, kdy vlády (nejen ta česká) zalévaly své ekonomiky dodatečnými penězi, které nebyly podloženy reálnou produkcí.
A konečně zapáté: jestliže firmám vzrostly zisky nominálně více než mzdové náklady, jde o důsledek, nikoli příčinu inflace. Inflační zlo spočívá právě v tom, že přerozděluje bohatství i reálné příjmy. A to ve chvíli, kdy se dostavuje neočekávaně, tedy když s ní nikdo nepočítá dopředu. Proto čím déle v naší ekonomice nezvykle vysoká inflace zůstane, tím hůře se jí budeme zbavovat a tím déle bude někomu brát a jinému dávat.
Řešením inflace však není regulace marží, natož regulace cen, jak se často ozývá z řad levicových ekonomů, levicových politiků a koneckonců i odborářských bossů. Tím neodstraníme inflaci jako takovou, pouze ji vytlačíme do jakési šedé zóny. Inflace se začne projevovat jinak, a to zejména nedostatkem zboží v regálech, a v konečném důsledku potřebou další regulace, tentokrát nakupovaného množství. Takový systém jsme v našich končinách už měli, v 90. letech se jej úspěšně zbavili, a proto není důvod ho znovu přivádět k životu.
Inflaci můžeme snížit, jedině když ekonomiku (tedy její poptávkovou a nabídkovou stranu) uvedeme do dlouhodobé rovnováhy. To lze provést tlumením poptávky, povzbuzením nabídky, případně kombinací obojího.
Stručně:
- Zejména laická veřejnost má tendenci se domnívat, že za inflaci mohou firmy a jejich honba za vysokými zisky.
- Vznikl pro to i nový termín: inflace tažená ziskem. Ve skutečnosti nejde o nic nového: inflace je vždy spojena s poptávkou a množstvím peněz, které mají stát, firmy či domácnosti na utrácení.
- Nemá příliš smysl direktivně omezovat marže či ceny, inflace by se projevila jinde.
- Inflaci můžeme snížit, jedině když ekonomiku – tedy její poptávkovou a nabídkovou stranu – uvedeme do dlouhodobé rovnováhy.
To lze provést tlumením poptávky, povzbuzením nabídky, případně kombinací obojího.